Od snu k realitě, aneb jak jsme k jedlé zahradě přisli

Od malička jsem tíhla k přírodě, zkoumala ji, objevovala a milovala. Snila jsem o  zahradnictví, prošla jsem myšlenkami od  hospodářství-farmy až k velkému městskému parku. Vždy jsem chtěla nějaký kus zeleně, který bude nejen pro mě, ale i pro ostatní, ale nic z toho nebylo to úplně pravé. Zahradnictví je příliš komerční, farma člověka zcela připoutá, protože ať se nám chce nebo ne, zvířata se musí napojit a nakrmit každý den a městský park by splňoval jen okrasnou část, na zahradničení by to asi nebylo. Prostě pořád mi něco chybělo nebo přebývalo. Můj muž se zase neustále obíral myšlenkou hospodářství a polností.

Člověk má jít za svým snem.

A pak se dalo dohromady několik událostí:

a)    Stále častěji za mnou přicházeli klienti a chtěli: „bezúdržbovou zahradu, o kterou se jim bude starat zahradník, hlavně aby tam nepadalo listí a jiný bordel, nelezly breberky, nic nepěstovat, všechno má v biokvalitě babička s dědou na zahrádce v Boleslavi (no, je to trochu z ruky, ale když tak to mají v Kauflandu také)“
Těch klientů bylo víc a víc, mrzelo mě to. Nechci je odmítat, chci s nimi připravit pěknou zahradu a navést je k trochu jinému přístupu. Chci mít možnost ukázat jim pěknou, českou, moderní, rodinnou zahradu.

b)    V mé hlavě se zvýšila koncentrace informací o ničení zemědělské půdy, o její degradaci, o tom, že naše pra pra vnoučata nebudou mít kde pěstovat brambory a obilí, zeleninu a ovoce budou mít jen chemické.

Měla jsem, a stále mám, naléhavou potřebu zanechat tu kus úrodné, plodící země pro naši dceru a ukázat tu cestu i jiným.

c)    Dostala jsem se k anglicky psaným knihám o permakultuře, jedlých sadech, přírodních zahradách. Moc se mi líbí, má to logiku, má to myšlenku, ale je to ze zcela jiného prostředí. Něčemu věřím, něčemu ne, a proto zkouším a ověřuji v praxi a na to je potřeba prostor.

d)    Zemřel Steve Jobs a já jsem si znovu přečetla něco, co dlouho vím a znám v různých podáních, ale jeho formulace byla tou tečkou na konci myšlenky:

„Váš čas je vymezen, takže jím neplýtvejte a nežijte život někoho jiného. Nenechte se polapit představou, že je nutné žít podle toho, co si myslí jiní. Nepřipusťte, aby šum jiných názorů přehlušil váš vlastní vnitřní hlas. A to nejdůležitější: mějte odvahu jít za svým srdcem a svou intuicí. Těm je nějak jasné, čím doopravdy chcete být. Všechno ostatní je druhotné.“
(Steve Jobs v proslovu 12. června 2005 při zakončení akademického roku na Stanford University)

A tak jednou večer, při mytí nádobí, jsem hrubou představu plodící zahrady, úrodného pozemku pro pravnoučata, zahrady otevřené veřejnosti, řekla mému muži. Seděl u počítače a neřekl na to ani slovo. Tak jsem to zhodnotila, že „to asi není až tak dobrý nápad“ a dál to nerozvíjela.

Druhý den můj muž zase seděl u počítače a povídá:
„Kde to chceš a jak velký?“
Následovala jasná, bleskurychlá odpověď: „ Něco mezi jedním a pěti hektary někde blízko“
No a bylo to.
Sen měl naprosto jasnou podobu: přírodní zahrada, jedlý les s jabloněmi, hrušněmi, meruňkami, broskvoněmi, ořešáky, spousta drobných bobulovin, to vše doplněné kvetoucími loučkami, zeleninou, políčky s obilím, bramborami, dřevo na topení a pokud možno kolem celé zahrady široké, husté, divoké remízky, k tomu nějaké lesní stromy – borovice a duby, břízy a buky – ty miluji nejvíce. Na zahradu budou chodit lidi, uvidí, jak je to krásné, plodící, méně namáhavé než postupy našich babiček a pak budou postupně měnit svoje zahrady, firemní zeleň, veřejnou zeleň………

Sen dozrál a přehoupl se do reality. Plně si ji užíváme :).